Hájek pokřtěn Sádlem

Přesně před týdnem, ve čtvrtek 27. listopadu, byla v prostorách baru jménem Krásný Ztráty v Praze na Starém Městě pokřtěna kniha Pavla Hájka: Jde pevně kupředu naše zem. Kromě hojného počtu přítomných čtenářů k atmosféře nadevše neopakovatelného večera přispěl též botanik Jiří Sádlo svým úvodním slovem.

Jiří Sádlo

Krásné dámy, moudří pánové,

je mi ctí, že můžu představit knihu Pavla Hájka o zemi, kde kráčet dopředu znamená již včera.

Jmenuje se to Jde pevně kupředu naše zem, v podtitulu je Krajina českých zemí v období socialismu 1948-89, vydalo ji nakladatelství Malá skála. Nebudu povídat o tom, co v knize je a jaká je. Přečtěte si ji sami, a nakonec kdyby se mi nelíbila, tak bych tu nestál. Můžu si totiž popřát ten luxus mluvit jen na vernisážích takových knih, které stojí za to.

Ale chci říct něco o předpokladech psaní o tomto tématu, a taky o předpokladech toho, jak o něm číst a myslet o něm. Já teda ovšem pokud to jenom jde, tak na vernisážích zpívám, někdo by čekal údernou píseň, ale to právě ne. Myslím, že je právě v intencích Pavlovy knihy ukázat něco daleko civilnějšího, ale o to to může být větší sranda...

Poslechněte, ono psát o něčem takovém, to je fakt docela složité a riskantní. A protože na facku musejí být vždycky dva, tak neméně složité a riskantní je to pak taky číst. A sice v zásadě proto, že to téma klame tělem a staví se jako naopak velmi bezrizikové a snadné.

Je to o krajině, a o ní se vždycky píše blbě. Pomiňme potíže s oborově daným úhlem pohledu. Pomiňme potíže s nutnou mnoha časovou a prostorovou proměnlivostí krajiny. Ale hlavně se to skládá z trivialit, které bolí huba opakovat, a z těžko dostupné úrovně jemností, na které se špatně přichází a nesnadno se o nich mluví.

A za druhé je to o tom socialismu. Ono to svádí víc řešit samotný systém než krajinu, navíc součástí krajiny je všechno, takže s touto intošskou výmluvou se pak může mluvit o čem se nám zlíbí, a krajina zůstane mimo. Dále jsou asi tři čtyři schémata, kudy na jeho výklad, žádné nestojí za nic. Socialismus budí odpor, pocit absurdity, pocit viny – vlastní nebo kolektivní, a nakonec nostalgii. Tak popořadě:

Odpor: První věc je celé to odsoudit a hotovo. Dobře mu tak, neměl si začínat. Sem patří jakási systetizovaná představa o socialismu, která se skládá z fronty na banány, rozpuštěných lžiček a z Rusáků, kteří na rozkaz Milouše Jakeše zastřelili Miladu Horákovou tankem. Sem patří utkvělá potřeba soudit a odsoudit. Jsou postiženci typu jednoho mého kamaráda, dodnes stačí říct třeba „svině“ a on spontánně asociuje: „jo, svině, to jsou komunisti, já ti řeknu jeden vtip z totáče, jaký byli svině, ty komunisti. Bolševický“. To je vysokoškolský učitel, není ani zlý ani hloupý. Postižení. A představa, že všechno, co je dneska špatně, je vina právě komunismu a případně skrytých a nerozeznaných komunistů na klíčových místech. Na tom samosebou něco je, ale trochu jinak a složitějc. Myšlení vládnoucích zmrdů typu ing. profesora Narcise Klimatologa, je stále tupě marxistické, jen marxistické a víc ani čuch, typickým příkladem jsou ty jeho kecy o kapitalismu – pojem je Marxův vynález – o všemoci tržní ekonomiky a nakonec celý jeho způsob argumentace. Jedinou útěchou je, že nám to v panujícím režimu dovolili říkat, ačkoli kdo ví. Další slabou útěchou by mohlo být, že jednou se stejně asi ukáže, že socialismus i kapitalismus jsou jenom takové dvě krajní a přitom dost podobné sekty v rámci evropského protestantství.

Nebo se vztáhneme k absurditě. Druhá věc je nechápání jako výkladový klíč. Taky odsudek, ale navíc se zbraní toho nechápání. Stačí říct, že socialismus nechápete a jste v pohodě. Nic jste s ním neměli, to byla minulost. Cizí minulost. Když jsem byl maličký pacholíček a bylo potřeba, abych už šel do postele, tak se rodiče chytili za ruce, tančili a zpívali: „kupředu levá, do po-ste-le“. Když to dneska říkám, tak je běžná reakce, to teda nechápu, to byli fakt takoví bolševici, že zpívali bolševické písně i doma? Nebo to se tenkrát muselo? Jenže uspávání fakana nebyla ani ortodoxie ani rouhání té ortodoxii, ale tak se normálně žilo pod úderem doby, jako dneska citujeme žertovné reklamy.

A třetí věc je smích jako výraz úzkosti z vlastní minulosti a výraz útěku před skutečností. Sem patří všechny černé mše, když natíráme tanky na růžovo a zpíváme internacionálu pozpátku. Jo, je to jako ty kameňáky o židech, cikánech, buzerantech a kurvách. Cílem je ukázat, že my to nejsme, když se tomu smějeme, a navíc je to východ z nouze, protože ta příslušná realita je mimo pomyšlení.

No a čtvrtý pocit je nostalgie. Tam je to trochu jinak. Oproti běžnému názoru o nebezpečnosti nostalgie, asi v duchu fučíkovského „Lidé bděte“, tedy oproti dojmu, že je to služba nepříteli, si myslím, že nostalgie je.... utěšitelka pochybností, smířitelka absurdit, narkotikum výčitek, touhy po soudu a pomstě. Nakonec se na etnické změny v Čechách během stěhování národů díváme podstatně smířlivěji, protože nás Markoman a Kvádové zdaleka tolik neštěngrujou, a možná ještě moudřeji a smířlivěji bychom reagovali, kdybychom věděli, jak to tenkrát opravdu bylo. Přestože možná, že to bylo i drsnější, než čekáme. Dobře, řekněme teda: informovaná nostalgie.

K něčemu takovému může přispět i Pavlova kniha. Vyzbrojeni morálně-politickým arzenálem mého kázání, a s rozhřešením, které si vám dovoluju zde udělit, můžete přistoupit ke čtení a studiu knihy Pavla Hájka. Přeju Vám zajímavý intelektuální zážitek.

• Zpět na úvodní stránku

Novinka - Staré lesy Jana Opolského

Včera v odpoledních hodinách opustily brány Pankrácké vazební věznice (kde se nachází též tiskárna) Staré lesy – výbor z básní a próz Jana Opolského, pořízený Václavem Cílkem. Přejeme Vám příjemné čtení… [15. únor 2011]

Cena ministra pro Krajinu a revoluci

V sobotu 3. října 2009 se v Žižkovském divadle Járy Cimrmana udílely ceny významným osobnostem v ochraně a péči o životní prostředí: Ceny ministra životního prostředí České republiky. Jednu z nich – zvláštní čestné uznání – získali také autoři knihy Krajina a revoluce. Gratulujeme! Úplný seznam oceněných. [3. říjen 2009]

Hora a obzor pokřtěna na Kleti

Poslední červnovou neděli roku 2009, navzdory nejistému počasí, se dvě skupinky poutníků s dvěma dětmi na zádech vydaly z opačných stran hory Kleť na vzdálený vrchol. Hora nezklamala a opět překvapila hosty svojí pověstnou magií. [9. červenec 2009]

Hájek pokřtěn Sádlem

Přesně před týdnem, ve čtvrtek 27. listopadu, byla v prostorách baru jménem Krásný Ztráty v Praze na Starém Městě pokřtěna kniha Pavla Hájka: Jde pevně kupředu naše zem. Kromě hojného počtu přítomných čtenářů k atmosféře nadevše neopakovatelného večera přispěl též botanik Jiří Sádlo svým úvodním slovem. [4. prosinec 2008]

Jde pevně kupředu naše zem

Na pultech knihkupectví se dnes poprvé objevuje studie Pavla Hájka zabývající se krajinotvornými procesy v českých zemí ve 2. polovině 20. století, které spoluutvářely doposud poslední uzavřenou kapitolu jejich kulturně historického vývoje - českou socialistickou krajinu. Text doplňuje řada dobových fotografií, včetně unikátních leteckých snímků. [29. září 2008]